Začínáme s výcvikem

Výchova a výcvik

Výcvik čuvačího štěněte jde ruku v ruce s jeho výchovou, navazuje na ni a rozvíjí ji. Jedno od druhého nelze ve štěněčím věku oddělit. Tím, že štěňátko vychováváme, jej současně i cvičíme. I to, že jej učíme čistotnosti, je vlastně počátek výcviku.

 

S výchovou štěňátek začíná fenka krátce po jejich narození. Maminka štěňátka opečovává a hned, jak otevřou oči a začnou běhat, je hrou učí, jak to v pejsčím světě chodí. Později se o výchovu starají také sourozenci. Štěňátko Hra_s_mamouse učí od maminky i sourozenců, co je správné a co ne. Někdy s výchovou pomáhá tatínek nebo nějaká psí teta. Pokud máme štěstí na dobrého chovatele, přispěje i on svou troškou do mlýna a pomáhá štěňátko formovat. Ještě u chovatele by mělo dojít k rané socializaci, se kterou později pokračují noví majitelé.

 

Tak tedy kdy začít? Hned, jak si nového člena rodiny doneseme domů. To je okamžik, kdy v životě štěňátka nastává obrovská změna. Odchází od mámy a sourozenců. Přichází do zcela nového prostředí a musí se včlenit do nové smečky, poznat její zákonitosti a pravidla. Právě v tomto momentě je vhodné začít s jeho výchovou a výcvikem a naučit ho pravidlům, která chceme, aby dodržovalo.

 

Princip je jednoduchý – štěně udělá něco správně, hezky ho pochválíme, dáme mu pamlsek. Udělá něco špatně – pokáráme ho, křikneme na něj „fuj“. Tím mu ukazujeme, co je dobře a co špatně. Seznamujeme ho tak s novými pravidly, která musí dodržovat. Když na štěně mluvíme, vnímá nejdříve tón našeho hlasu. Pokud štěně chválíme, tón hlasu by měl být příjemný a hezký. Pokud ho káráme, pak hlubším hlasem, úsečně a rozzlobeně. Štěněti to umožní rychle poznat, zda provedlo něco dobře či špatně. Jsme pro něho „dobře čitelní“ a dobře nám rozumí.

 

Pro čuvače je přirozené žít ve smečce, nechce být sám. Štěňátku bude smečkou jeho nová rodina, která mu musí dát možnost poznat ji a stát se její součástí. A to tak, že s ním bude trávit co nejvíce času tím, že si s ním hraje, chodí ven a podobně, nebo tím, že nechá štěně z bezprostřední blízkosti pasivně pozorovat dění ve smečce – třeba tak, že štěně leží na svém místě, odkud má přehled, a může rodinu pozorovat nebo spát. Je zcela nevhodné v tomto období absolutně oddělit štěně od smečky tím, že ho na celý den vykážeme do kotce (s tím, ať si na něj kouká zvyknout – ono úplně hra2stačí, že v kotci štěně spí a tráví dobu, kdy je rodina v práci či ve škole) nebo na zahradu a věnujeme se mu pouze půl hodiny denně na procházce. Zamezíme tak kontaktu se smečkou a znemožníme štěněti se do ní začlenit a navázat se na ni. Nemůže vzniknout správný vztah mezi čuvačím miminkem a jeho novou smečkou, štěně ji nevezme za svou a nepochopí, že jeho páníček je vůdcem smečky, a o problémy v budoucnu je postaráno.

 

A jak tedy čuvačí štěně vlastně vychováváme a cvičíme? První, co by štěně mělo zvládnout, je přijít na zavolání. Mnohdy štěňátka nejsou zvyklá na svá nová jména, která dostala jako "oficiální" zapsaná v průkazu původu, nebo jsou na ně zvyklá, ale my jim budeme říkat jinak. Takže hned po příchodu domů voláme na štěňátko jménem a lákáme ho k sobě malinkým kouskem pamlsku, který dostane, když přijde. Ale pozor, co je dobré pro nás, nemusí být vhodné pro štěňátka. A také jim nemůžeme přeplácat žaludek, způsobili bychom jim zažívací problémy. Vhodným pamlskem je např. piškot, vařené maso, tvrdý sýr, granulky, sušené smradlavé vnitřnosti (plíce, játra, penis...). Ještě je důležité říci, jak velký ten pamlsek má být. Máprivolanibýt malý, jen tak za půl nehtu malíčku, protože jej budeme dávat co nejčastěji a tím štěňátko na sebe fixovat a velkými kousky bychom jej rychle zasytili. Mějme tyhle malinké pamlsky pořád po kapsách a za vše, co náš maličký udělá dobře, jej odměňme. Takže když štěňátko rychle a radostně přiběhne, dáme mu pamlsek, pochválíme ho a pohladíme. Jistě už jste mnohokrát viděli na procházce člověka se psem, který se ho snaží marně přivolat. Propásl tu chvíli, kdy štěňátko přirozeně běží za pánem, nebyl důsledný. Pejsek časem nabyl přesvědčení, že chodit na zavolání nemusí (nebo možná ten člověk netrávil se štěnětem dostatek času a štěně měl pouze zavřené v kotci. To pak nemělo šanci pochopit, jak vypadá jeho nová smečka a kdo je jejím vůdcem).

 

Voláme jen jednou, případně si dřepneme, abychom nepůsobili tak velikým dojmem. Tím, že na štěňátko voláme jménem a když přiběhne, tak ho odměníme, jej nejen vychováváme, ale i cvičíme. Učíme jej přivolání. Je velmi důležité pokaždé, když přijde, jej odměnit. Nemusí to být vždy jen pamlsek, i velká pochvala, mazlení či hra je odměnou.

 

Různí se názory na to, jak brzy brát štěňátko na procházky ven mezi lidi a další pejsky a tím ho správně socializovat. Při socializaci seznamujeme štěňátko s různými věcmi, se kterými se může setkat. Čím více toho pozná v prvních 4 měsících svého života, tím je to pro něj lepší. Ovšem je třeba brát v úvahu i riziko, které štěňátku v tomto věku hrozí. Vakcinace ještě není dokončena a hrozí, že naše malé klubíčko může chytit nějakou nebezpečnou chorobu. Proto je vhodné, aby si štěňátko hrálo jen s pejsky, o kterých víme, že jsou očkovaní a zdraví. Ono nějakou tu psí nemoc může chytit i při pouhém venčení tím, že očuchá psí značku, čemuž opravdu jen těžko zabráníme. Určitá opatrnost je ale na místě. Stejně tak nenecháváme štěně hrát si se psy, kteří jsou zlí. Nechceme přece, aby si do budoucna neslo tu zkušenost, že pes mu může ublížit. Mohli bychom u něj vypěstovat bázlivost ze psů či dokonce útočení na cizí psy ze strachu. Nevhodně nebo nedostatečně socializovaný pes je zdrojem mnoha problémů, které se v pozdějším věku budou hůře odstraňovat. Správnou socializací vychováme z našeho štěňátka sebevědomého, vyrovnaného psa, který nám bude skvělým partnerem a na kterého se budeme moci vždy spolehnout.

 

Více informací a podrobnější manuál, jak se s výchovou a výcvikem poprat naleznete ZDE

 

Autor: Kateřina Brtníková a Petr Šourek

Foto: archív CHS od Čertova kopýtka